1 3 2
Aneta Langerová > Novinky > Spojení se Světluškou jsem nikdy nelitovala, říká po 10 letech Anet - kopie

Spojení se Světluškou jsem nikdy nelitovala, říká po 10 letech Anet - kopie

31.12.2013

30. prosince byla Aneta hostem pořadu Hovory na ČRo


 

Máte ráda Silvestra?

Vlastně asi ne (smích). Vánoční svátky jsou krásné. Pro mě ve znamení času stráveného s rodinou, ale Silvestr značí spíše jen konec roku, ale není to pravidelná tradice.
 

Hráváte někdy na Silvestra?

Hrávali jsme několikrát, ale už se tak dlouho nestalo, protože jsem se rozhodla, že budu tento čas trávit čas s rodinou.
 

Je pro vás konec roku důvodem k bilancování?

Samozřejmě. Je dobré se zamyslet nad tím, co se povedlo a co ne. A jak některé věci změnit.
 

Převažují ve vašem bilancování plusy?

Jak kdy. Když bilancuji, je to taková kompletní analýza, osobní i pracovní život a ano, pozitiva převažují.
 

Pojďme probrat rok 2013. Jste patronka Světlušky, v uplynulém roce jste se hodně angažovala.

Světluška letos slavila 10 let a to je důvod, proč bylo tolik projektů a proč jsme byli v intenzivnějším kontaktu. Popravdě to někdy bylo i nad lidské síly, hlavně mého bratra. Bylo to hodně náročné. Bratr zařizuje většinu organizačních věcí a některé věci odvedu i já. Hlavně připravuji koncert pro Světlušku. Bylo to náročné vzhledem k tomu, jak velká akce to byla, ale měli jsme naštěstí hodně času na přípravu. Světluška byla díky těm oslavám deseti let v euforii. A díky tomu i všichni kolem. Pracovali jsme s velkým nadšením a nasazením. 
 

Vymýšlíte projekty Světlušky nebo přijdete k hotovému?

Vymýšlení je na Světlušce a především na Martině Kaderkové. Přijde s nápadem a my se připojíme nebo k tomu něco řekneme a bavíme se o tom. Martina ty věci posunuje dál. My si maximálně vymýšlíme koncert, to je nám nejbližší. 
 

Zmínila jste bratra. Velmi často jste spolu viděni. Přijde mi, že vy jste za ním maličko schovaná. Jako za horou. 

Je mi horou a oporou a vším pozitivním (úsměv). Vždycky, když nastal problém, osobní nebo pracovní, pomohl mi a pomáhá a stojí při mě. Většinou máme podobné názory na věci a to je velká výhoda. Můžeme bojovat společně a ve dvou se vždycky líp bojuje než když je člověk sám.
 

Jak vyplynulo, že se stal vaším manažerem?

Bylo to někdy ke konci té soutěže, kdy se na mě vrhli novináři a bratr před ně předstoupil a řekl, že takhle ne. Mně bylo hned jasné, že bez něj neudělám ani krok. Že bude mým manažerem.
 

Od Superstar uplynulo 10 let. Kdyby dnes Aneta potkala tehdejší Anetu, měla by pro nirady?

Ano! Těch by bylo nespočet. Tehdy to byla zakřiknutá stydlivá holka. Tedy to se tolik nezměnilo, ale změnilo se to především ve způsobu života. Radila bych jí, aby se ze života víc radovala. 
 

Jak se to dá zařídit?

Je potřeba jít po správné cestě. Když se to někomu daří, nemá důvod být nespokojený. A mně se to daří. Musím říct, že teď jsem spokojený člověk.
 

Radila byste jí, aby se víc prosazovala?

O tom to není. Člověk si musí být jistější sebou. Tím se prosadí v jakékoli společnosti. Být sám sebou a věřit sobě. To se do určité míry dělo, ale mnohem míň než teď.
 

10 let je dlouhá doba, změnila jste se?

Nemám ten pocit. Nopak myslím, že se vracím ke kořenům, od kterých jsem byla odtržena tím velkým boomem. Byl to krásný život, ale potřebovala jsem si znovu dojít k věcem, které jsou v životě důležité, jako např. chodit do přírody, jezdit na venkov, zažívat věci, které utvářejí pocit bezpečí a propojení s rodinným životem. Tenkrát to byla pořád práce a práce. Bylo to tak, že jsme běželi někam a ani jsme nevěděli kam.
 

Vyžaduje to velké úsilí žít si po svém, aby byl člověk spokojený?

Já dělám věci, které jsou pro mě přirozené. Úsilí je to v tom, nedat na hlas zvenčí, který vás někam láká, ale vy víte, že není třeba tam lézt. 
 

Jste i součástí bulváru, to musí být náročné.

Co se týká bulváru, neřeším ho i když se to ke mně dostává. Dřív jsem tím mnohem víc trpěla, ted to neřeším. Jsem dospělejší a už vím, co bych v životě chtěla mít.
 

Jak to dokážete zpracovat, když jste pořád před objektivy. Vy si musíte být vědoma toho, že pořád fotí vás. Je snadné si na to zvyknout?

Zpracovává se to přirozeně tím, že je za vámi ta myšlenka daného projektu jako např. před autobusem Potmě. U Světlušky vím, že je to dobrý projekt a lidi to inspiruje a zajímá, v ten moment nemám problém s tím, že jsem focena a že jsem ve středu pozornosti.
 

Jak se vám líbil film Olgy Špátové Po tmě světlo?

Mně se líbil moc, byla jsem dojatá. Olga přinesla možnost toho pohledu do života nevidomých, mnohem konkrétnějšího, to bylo důležité i pro světluščí tým. Oni pořád jedou, pracují, telefonují, ale když můžou vidět ten film, jak jim Světluška ovlivnila život a jak za nimi pořád stojí, je to důležité. Je to velmi hezká práce.
 

K filmu vznikla i písnička.

Ano, píseň, kterou jsem nazpívala s Nelinkou Frankovou, vznikla dřív a teď i videoklip. A hudbu k filmu skládala nevidomá klavíristka a skladatelka Ráchel Skleničková. Z té jsme si sedli na zadek. Přišla s nádhernou hudbou a doplnilo to atmosféru celého filmu.
 

Jak to vznikalo?

Lépe by to popsaly Olga s Ráchel. Vedly spolu důležité dialogy o tom, jaká je tam zrovna scéna a Ráchel se snažila to pochopit a pokusila se to vyjádřit klavírem a hudbou a to se jí velmi povedlo.
 

Když se vrátíme na úplný začátek, jak vznikla spolupráce se Světluškou?

Martina Kaderková požádala bráchu, jestli bychom nechtěli s nimi spolupracovat. Představila nám projekt a nám se to velmi líbilo. Rok a půl jsme přemýšleli s kým spolupracovat a tento projekt se nám líbil a stejně tak Martina jako inspirativní osobnost. Měla to velmi dobře vymyšlené. Kývli jsme a do dnešního dne jsme nelitovali. (úsměv)
 

Jak jste na tom s odmítáním jiných projektů, které pomáhají? Umíte říct ne?

Mnohdy, když za mnou někdo přijde s projektem, který s mi líbí a začne o něm vyprávět, já se nadchnu. Ale vím, že ten čas není nafukovací a že bych nezvládala věnovat se všem těm věcem poctivě. Světluška je můj hlavní projekt, ale "ne" se mi stejně nedaří říkat u těch ostatních projektů. Říkám "možná" a v tu chvíli už bráchovi zvoní telefon s tím, že já do toho jdu, ale brácha musí odmítnout, protože ví, že časově zvládnout to nelze. 
 

Byla jste ve StarDance. Jaká to byla zkušenost?

Pro můj život velice pozitivní. Jakoby se člověk probral ze snu. Mohla jsem se hýbat a to i před lidmi, nestyděla jsem se tolik. Byla jsem za to velmi ráda. Ale teď se tanci věnuji jen když mě nikdo nevidí. Pustím si hudbu, čapnu doma židli a nějak si poradím, ale veřejně netančím. (smích)
 

Zmínila jste stydlivost. Kde se ve vás vzala ambice stát se hvězdou?

Já jsem tu ambici nikdy neměla. (smích) Zpívala jsem od dětství a nechtěla jsem se toho nikdy vzdát. Táta mě přihlásil do soutěže a já jsem byla protivná, protože jsem nesnášela kamery. Ale nakonec to takhle dopadlo. Je to paradox. A nebyla to strategie, jak je mi někdy předhazováno, prostě to tak dopadlo. Byla to čistá přirozenost. V tom světě jsem se nevyznala a vlastně jsem do něj ani nechtěla. (smích)
 

Jak se změnil šoubyznys za těch 10 let?

Otázkou je, co je to vlastně šoubyznys. To je otázka volby každého člověka, jestli chce být v té dané společnosti. Když člověk dělá to, co chtěl, dá se to i bez toho obřího nablýskaného světa i když ten se někde mihne jako třeba bulvár nebo rozhovory. Pro mě se nic nezměnilo. Maximálně můj přístup.
 

Jaký bude rok 2014?

Hned teď zkraje budu dotáčet film, který točím už asi rok. Jmenuje se 8 hlav šílenství a hraju básnířku Annu Barkovu. Nedopatřením. (smích) Je to velmi krásná práce, ale těším se až to bude za námi a až se budu moci věnovat nové desce. 
 

Jaká je to zkušenost?

Naštěstí se tam tolik nemluví, není to film plný dialogů. Jsou to hlavně nonverbální výrazy. Není to optimistické, ale nepostrádá to absurdní vtip. Je to krásná práce. Obdivuju všechny herce, kteří se tím zabývají, protože to bych v životě dělat nemoha. 
 

Nová deska bude v roce 2014?

Doufám. V létě máme naplánováno hodně festivalů a bude jich doufám přibývat. Přislíbila jsem i účast v opakování muzikálu Touha jménem Einodis. To zase poběží  celé léto. A pak doufám budu mít čas na novou desku.
 

Dáváte si předsevzetí?

Ne, ale myslím, že každý den můžeme něco měnit. To, co se nám nelíbí a zabraňovat situacím, ve kterých nám není dobře. Takže hurá do toho dalšího roku. Těším se na něj a doufám, že bude dobrodružný tak jako vždy.

 

Audio ke stažení z archivu ČRo