Pfffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffff

jeden z nejhezčích večerů v tomto roce začal setkáním u stánků na levnou krásu a svařené víno na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Už z dálky nás vítal transparent pivního fanklubu, který obsadil kostel sv. Jiří.

O výjimečnosti večera napovídalouž to, že členové pivního fanklubu popíjeli svařák a punč. Také jsme posílily své žaludky studeným párkem a teplým svařákem a pod vedením Stibi jsme zamířily do velkostánku Akropole. Dorazily jsme docela v předstihu, ale zdaleka jsme nebyly prvními nedočkavci. Dlouhou chvíli jsme si krátily bezduchým tlacháním o ničem ("Je mi vedro!" "To máš z toho svařáku" "Mě je zima." "Měla sis dát svařák!" "Kdy už otevřou tu šatnu?" "Nevím.." "Jéé sem táhne." "Nezavřel, má doma černochy" "Už jde zpátky a zase nezavře.." "To je brano, zavírá samo?!" "Ale ňák blbě"). Zachránila nás iric, která nás vytáhla do místního baru.

Kikina se převtělila do role překupníka a pod stolem prodávala "za velké peníze" přebytečné vstupenky. Poučily jsme se a od teď kupujeme zásadně jen u ní. Alice se pokoušela ulovit nějaké pikantní momentky, ale po prvním blesknutí byla místním číšníkem upozorněna, že ve velkostánku se nefotí. Navštívily jsme unisexové toalety, přetrpěly jsme šnečího mladíka v šatně (omlouváme se všem šnekům) a pak už konečně začali pouštět do předsálí. Tam nastalo další bezduché tlachání ( "Ukaž nám prstík." "Čím jste přijeli?" "Proč tak blbě?" "Protože Olomouc je hlavní železniční uzel" "To je ale divné"). A pak přišla velká filmová scéna! Otevřelo se jedno křídlo dveří, ruce a nohy se daly do pohybu, kelímek z kaccouchovy ruky se vydal směrem vzhůru a ošklivá, lepkavá tekutina pokropila kolektiv "Bezduchého tlachání". Pan pořadatel měl snahu otevřít i druhé křídlo, ale nedali jsme mu šanci! Naštěstí pochopil a zachránil si tak svůj holý život. Fanklubáci zabrali prostor od třetí řady dál. Krátily jsme si čas všemi možnými způsoby. Kšandokanky zazpívaly lidové písně, potom nějaké nelidové a nakonec vzdaly hold patronce svého kolektivu Dáše, coververzí písně "Máma". U refrénu: "Jsi naše Dáááša, naše Dáááša ..." jsme zatlačily první slzu večera. Každopádně většina z nás zatoužila jet s kaccouchem, dadu, Dášou, Peťkou a draculikem po koncertě autem domů z Vrchlabí.

Padla půl osmá a v kotli to začalo vřít. Potleskem a skandováním jsme přivolali na podium Tomáše. Přišel krásný, mladý muž a všechna dámská srdce se rozbušila tak, že nebylo slyšet vlastního slova. Od prvního hrábnutí do strun začalo hrabat i některým v publiku a Tomáš rozhodně nezaostával. Jeho vystoupení bylo vtipné, příjemné, nikterak nás neobtěžovalo (viz Natalia Nordness) a skončilo zaslouženým potleskem.

Po malé pauze vstoupila na podium kapela a ozvaly se první, pro nás neznámé tóny. Chvíli jsme si mysleli, že jsme omylem zavítali na večer meditační hudby, ale pak se rozčeřila voda, začaly se valit vlny zdola, objevila se hlava holá a ona to Malá mořská víla. Hned za ní vyplula Aneta a my poprvé uslyšeli její magický hlas. Poté, co víla odešla spát nás Anet přivítala a pustila do nás další dávku energie písní Nebe v loužích. Anet nás tak podporovala při skřecích, že se na chvíli vzdálila realitě a vrátila se zpět s výkřikem (příliš nahá, příliš silnej koncertát - puáááááá): "Neúplná, ale vlastně taky celááá anooooo" (neúplná asi vážně napořád - puááááá). Již od první první chvíle bylo na Anet vidět, jak je uvolněná a jak si to užívá. Publikum bylo také od začátku velmi živé a s Anet spolupracovalo. Postupně se mezi Anet a publikem rozvinul most plný energie, emocí, nadšení, radosti a štěstí, které si navzájem vyměňovali. Tento most byl tak silný, že by po něm mohla přejít i Halina Pawlovská s rodinou. Ten, kdo tam byl, to prostě musel cítit. (také jsme někoho cítily a modlily jsme se, abychom to nebyly my). Naše zpocená těla se začala vlnit při Hříšných tělech a nakonci se nám povedl zázrak, když téměř celý sál, jako jeden muž odrecitoval verše se závěrečným výkřikem "ZEMĚĚĚ".

Když se na podiu objevil první host večera Radim Vojtek, publikum začalo skandovat jeho jméno a těšilo se na oblíbený duet Světluška. Ještě než se začalo hrát, Anet postavila Radima do toho správného světla - čačača. Tahle píseň má opravdu zvláštní kouzlo a Radim si zasloužili neutuchající potlesk. Zazněla i mírně opožděná píseň s názvem Podzim a naše světy se opět spojily. U písně Slib mi dej jsme zapojili ruce, nohy, těla a Anet nám za mikrofonem předvedla, jak se správně chytit refrénu - "Je to jako jízda na koni!" Samozřejmě nechyběl i mistr basů, škoda jen, že nám neslíbil, že to neskončí. Skvělej nápad jsme odzpívali skoro sami a vynikl tak náš vytříbený sborový zpěv. Dalším skvělým nápadem bylo netradiční pojetí koledy Pásli ovce valaši za účasti Radima.

Anička s červeným santovským kloboukem byla neodolatelná. Když se na nás z výšky začal snášet jarový (z jaru, ne z jara) sníh, vstoupil do nás všech duch Vánoc a v neskutečné euforii jsme prokřepčili celou píseň. Ačkoli někteří z nás měli na hlavě šílené koudele sněhu, nevěnovali tomu pozornost a sledovali úžasnou souhru všech na podiu. Anet nám popřála šťastný a veselý a my zatlačily druhou slzu večera. S Tomášem a s Anet bychom v Akropoli nejradši zůstali navěky. Jejich souznění na podiu by si nevšiml snad jen blázen (slečnu nemyslíme) a věříme, že jejich spolupráce bude pokračovat. Po Fanfánovi už nám bylo takové vedro, že jsme Anet naprosto drze poprosili o pití. Prozatím se s námi Anet podělila o svou vodu a slíbila, že za dobře odfanděnou písničku dostaneme další příděl. To ale pro nás nebylo niž těžkého, protože Desetina je jedna z nej písniček a výborně se na ní paří. Anet splnila slib a do publika putovaly 4 lahve s vodou (sejdeme se na kožním). Za to jí patří náš neskonalý dík neb nás zachránila od smrti žízní. Při vysokém napětí nás rozbolely klouby kolenní a některé bolí ještě teď! Před představením kapely v písni Když nemůžu spát a oznámením, že se blíží konec bylo i na Anet vidět, že by s náma taky nejradši zůstala navěky. Vodu živou oživili bubny navíc a samozřejmě zpívající dav fanoušků. Zatlačili jsme třetí slzu večera.

Po netradičním skandování "Ještě dvě! Ještě dvě!" přišla Anet s úsměvem na rtech, usedla za piáno a zeptala se: "Ještě dvě?? Tak teda jo!!" Nikdy jsme nezažili v sále takové ticho, jako při Němé v Akropoli. Bylo dokonce takové ticho, že by bylo slyšet spadnout na zem i Anetino trsátko. Opravdovým vrcholem večera se stala píseň Mamá. Před očima se nám postupně promítal film roku s Anetou - všechny koncerty, festivaly, srazy, setkání. I pocity radosti, smutku, euforie, štěstí a do toho ta úžasná atmosféra v sále. Snad nikoho nenechala tahle písnička chladným. Tentokrát měl mráz co dělat, aby stihl přeběhnout po všech zádech v sále. Na řadu přišla čtvrtá slza večera, kterou někteří z nás úspěšně zatlačili. Těm, co se to nepodařilo jsme nabídli svou náruč.

Zanedlouho po skončení koncertu následovala autogramiáda, na níž se Aneta podepsala na všechny možné i nemožné věci, vyfotila se s možnými i nemožnými lidmi a i my se musíme pochlubit, že jsme získaly jedinečný skalp! Anet nám na požádání napsala na naši tamburínu něco pěkného: "Něco pěkného Vám píši na památku pro Vás. Děkuju, Anet." Asi jste postřehli, že tato věta nemá moc smysl, ale v tuhle chvíli bychom Anet odpustili úplně všechno. Je nám smutno, že máme za sebou poslední koncert v tomto roce a bůh ví, jak to bude v roce příštím. Slibujeme, že dlouho smutní nebudeme, protože Anet je pořád s námi a my díky ní poznali spoustu super lidí, kteří nás v tom nenechají.

Díky Anet a díky Vám všem!
ivi a prcek