Hudební Duch Flédy

Ve středu pódia,
ve středu Brna,
ve středu České republiky,
ve středu světa,
ve středu galaxie,
jedinečná Aneta Langerová!

Na začátek jsem si dovolil parafrázovat slova kapelníka Alexe Calliera belgických Hooverphonic, která pronesl na místě, o němž dnes bude řeč, při představování kapely před sedmi měsíci, když uváděl v tuto chvíli již bývalou hlavní zpěvačku Geike Arnaert. Až do včerejška to byl bezkonkurenčně nejlepší koncert z těch bezmála dvaceti, které jsem v roce 2008 navštívil. Dnes se mu směle vyrovná ten včerejší Anetí. Oba tyto koncerty shodou okolností se konaly v brněnském klubu Fléda. I když "shodou okolností" se tak trochu zdráhám říct, neboť nadprůměrné akustické vybavení a atmosféra klubu, nazvěme ji duchem Flédy, přispěli k umocnění hudebního a emočního vnímání.

Brněnský trojúhelník

Ale vezměme to po pořádku.Všechno to začalo inkriminovaného 18. prosince 2008 v dopoledních hodinách, kdy jsem byl s našimi podívat se ve městě, jakže se Brno připravuje na Vánoce. Sice pršelo, ale mně to nevadilo, protože jsem věděl, že až do večera mě nečekají žádné povinnosti, a když jsme na Svoboďáku ochutnali výbornou medovinu, dílo bylo dokonáno. Celý den tak nějak hladce plynul, až najednou bylo půl šesté a k nám domů přišel Majkl po zkoušce ze školy. Povečeřeli jsme výborné bramboráky a víceméně odpočívali a pomalu se chystali na odchod.

Nakonec vyrážíme skoro o deset minut později, protože brácha potřeboval ještě něco poradit s počítačem, ale i když tím pádem dorážíme na autobusové nádraží ke Grandu, kde máme vyzvedávat Hančí, po smluveném čase, ukazuje se, že jsme nemuseli mít takovou obavu, protože její autobus se obligátně zasekl na D1. Později se ukazuje, že stejný problém měl i Tomáš Klus, což bylo jedině naše štěstí, neboť během povídání a čekání na Hančí najednou říkám: "Tak lístky, lístky, ty máme... Nebo nemáme?" Aha, tak nemáme, tudíž začneme bleskově rozvíjet různé varianty, jak trojúhelník Grand-Skácelova-Fléda projet co nejrychleji a dorazit na koncert včas. Roztáčí se kolotoč událostí, kam čas zahájení, osmá hodina, se nemá nárok uspokojivě vejít:

• 19:17: KOnečně přijíždí Hančí. Samozřejmě obsazení autobusu tomu chce, že vystupuje mezi posledními. Ještě se pořádně neoblékla a už utíkáme k Hlavnímu nádraží na zastávku.
• 19:24: Přijíždí vytoužená dvanáctka. Nemít dvě minuty zpoždění, tak jsme ji možná nestihli. Po cestě volám bráchovi, ať veme lístky a v rámci urychlení nám je přinese před barák.
• 19:41: Jsme u nás před domem a máme lístky! Sedm minut čekání na šalinu – takové vydechnutí před malým sprintem, který nás nemůže minout, chceme-li vše stíhat.
• 19:50: Volá Večernice, kde jsme, protože jsou s Molys už poněkud nervózní. ANo, máme lístky nejen pro sebe a pro Hančí, ale i pro ně. Říkáme jí, že jsme na Klusáčkové, což je půl kilometru pěšky od Flédy, a že tam po pěti minutách budem. Realita je ale trochu jiná. Za prvé jsme na zastávku zdaleka ještě nedojeli, po cestě se ještě stavujeme v jedné hospůdce, aby si Hančí odskočila a líp se jí běželo, a ono je to přecejen asi dál než půl kilometru.
• 19:52: Vydáváme se na poklus směrem vytouženým směrem. Chudák Hančí nám moc v tempu nestačí a k tomu poprchává.
• 20:05: Po zmiňované pauze celou dobu klusáme a v tento čas probíháme cílovou bránou – vchodem Flédy.

Přijít na Anetí koncert pozdě, tak to tu za ty čtyři roky ještě v mém případě nebylo. Ah, má hlava děravá. Zasloužil bych si ode všech přizabít, ale je mi souzeno ještě žít a ten večer žít naplno, jelikož plných dvacet minut máme na to, abychom se se všemi pozdravili, popovídali s Ravelem, který na koncertě nebyl tak dlouho, že mi tam paměť ani nesahá, a trochu se občerstvili.

Tomáš Klus a jeho elektrizující tvorba

Nejdříve nás přichází nefalšovaně pozitivně naladit Tomáš Klus, vycházející hvězda českého folkového nebe.

Hned na začátek zazní písnička s názvem Neklid, kterou na albu Cesta do záhu(d)by nenajdete, ale která už na první poslech zní hodně dobře a to nejen melodicky, ale i textově. Počínaje druhou písničkou si můžeme už také zanotovat, protože přicházejí na řadu známé kousky z alba Pocity, Panenka, Dopis a Do nebe. Je rovněž připomenut písničkou Malčik soundtrack k filmu Anglické jahody. Ovšem ještě jsme se dočkali jednoho chytlavého příspěvku nad rámec toho, co jest vylisováno do stříbrného kotoučku. Jde o další svižný song s názvem Homo a stavbou textu ala Holky z naší školky, což není myšleno nějak hanlivě. Na závěr Tomáš vystřihl neméně pozitivní Marii a závěrečnou textovou improvizací si totálně získává celé publikum.

Celý set byl navíc protkán malou záhadou, proč probíjí mikrofon, která se stala častým terčem různých prupovídek. Zjístilo se, že se tak děje pouze v případě, když se zároveň dotknete mikrofonu a strun kytary. Dokonce díky jedné takové nepříjemné ráně musel Tomáš začít hrát písničku Dopis od začátku.

Hi-fi Aneta

Ano, nejen vysoce věrného zvuku během ANetího koncertu jsme se ten den dočkali, ale i vysoce intenzivních emocí. O tom jsme se ostatně mohli zanedlouho po skončení Tomášova rozzářeného vystoupení přesvědčit, neboť oddechová pauza tentokrát byla záležitostí pár minut.

Ihned s rozjezdem Malé mořské víly se projevilo to, co při Tomášově akustickém hraní tolik nemohlo vyznít. Ač jsem již díky zejména Anetím koncertům navštívil nejrůznější koncertní místa, Flédu považuji stále za nadprůměrně vybavený klub. Akustika se vyznačuje velkým útlumem v rámci celého frekvenčního spektra a tím vyniká kvalita repro soustav, které zvládají věrně přehrát při velkých hlasitostech i vysoké frekvence, což napomáhá prostorovému zvýraznění reprodukované hudby. Píši to proto, abych trochu přiblížil situaci, v níž se člověk při zavření očí a při pouhém vnímání hudby, obzvláště zpěvu, mohl ocitnout. Nebylo vskutku těžké ztratit pojem o prostoru a nechat se prostupovat jen tím nádherným hlasem, jenž nikdo jiný než Anet nevlastní. To potom se v duši vynořují emoce, o kterých si někdy myslíme, že nás mohou potkat jen při nadšení z něčeho nového a nikoli při třicátém koncertě toho samého interpreta.

Koncert měl přímo raketový rozjezd, protože tentokrát bylo vynecháno Spousta andělů, a tak po tradiční Malé mořské víle následovalo Nebe v loužích a Pár důvodů. S prvním spomalením zároveň přišla malá obměna, neboť do druhé poloviny Hříšných těl, křídel motýlích se po dva a půl roce vrátily bicí a basová kytara. U dalšího delikátního kousku na pořadu, tj. Hledám, Mířím, Netuším jsem si já, zvukový šťoural, pochvaloval citlivost již jednou opěvovaných repro, které přenesly takové detaily jako šum samplů. Už podle tohoto výčtu ze začátku koncertu je patrné, že celý playlist byl zpřeházený oproti pořadí, na které jsme v uplynulém roce byli zvyklí. Na konkrétní podobu celého playlistu se můžete podívat na stránce vánočního koncertu na Flédě na portálu Last.fm.

Co by to bylo za vánoční koncert bez koled a dárečků. Dárečkem se stala píseň Na věky, kdy se na pódium vrátil Tomáš Klus, a dal tak připomenout podruhé soundtrack k Anglickým jahodám. Kromě toho, že Tomáše opět zlobil mikrofon, tentokrát však ne elektrickými výboji, nýbrž zpětnou vazbou, chyběla tam elektrická kytara, jež by zvuk trochu v závěru výrazněji okořenila. Nezbývá tedy než říci, že v srovnání se zbytkem koncertu šlo asi o nejslabší moment vlivem poněkud prázdného podání. Naproti tomu koleda zastoupená tradičním Pásli ovce valaši byla úchvatnou jam session pohybující se na rozhraní tolika žánrů, že jednoznačný popis nelze dát dohromady. Nejvíce se vyřádil nejspíše Štěpán, který na bicí prováděl hotová kouzla. Během písničky se opakovaně střídaly dva rytmy – jeden "tuc tuc" pro sloky, druhý, rozvláčnější, pro mezihry. Právě mezihry byly hotovou bubenickou exhibicí.

Na závěr jako přídavek zazněla nádherná Němá. Takové štěstí na druhý přídavek, jak v Písku, jsme neměli, i když poté co dozněl poslední tón zvonivých kláves, se ještě poměrně dlouho tleskalo. A též poslední záchvěv Anetího hlasu v nás celý večer dozníval a utvrzoval nás, že šlo o jeden z nejlepších koncertů roku 2008. Po dlouhé době mě při vnímání Anetího sametového hlasu během těch dvaceti písniček intenzivně mrazilo v zádech.

Doznívání

Srocujeme se do hloučku a komunikujeme jednoduchými slovy, já, Molys, Ravel..., není třeba popisovat své pocity sáhlodlouze. Cítíme všichni to stejné – dětské nadšení, zkrátka štěstí, a tudíž se nám moc z dějiště tak skvělého hudebního zážitku nechce odcházet, až nás pořadatelé musí dvakrát vybídnout, že už potřebují sál zavřít. Přesunujeme se tedy do předsálí na bar, kde ku podivu je plno místa, a tak se ani nesnažíme už přemýšlet, jak zorganizovat přesun do zamluvené hospůdky, když už stejně je půl hodiny po plánované rezervaci. Povídáme, povídáme, k tomu hraje trochu nevhod DJ jakési rádoby cool electro, jež se po tak živém koncertě, jak jen může být v případě Anet a její kapely, výjímalo velice nevhodně. Proto možná zbytek návštěvníků utekl jinam.

Za nějakou půl hodinku u pultu s Anetím merchandisingem, kde ostatně jsme s Majklem utratili též nějaký ten peníz na vánoční dárečky, se objevuje Anet a podepisuje a podepisuje. Tak jdeme jí a Nikolovi popřát krásné svátky a poděkovat za uplynulý rok, protože šlo o ten nejhezčí, jenž jsme za ty čtyři roky dosud zažili. Však stačí vzpomenout na události okolo předávání Andělů, na dva pohodové víkendové fanclubácké srazy, na den, kdy Anet obsluhovala a zpívala v kavárně potmě... a k tomu samozřejmě desítky koncertů, z nichž každý byl jiný a nějak obohacující.

A potom opět sedíme, něco popíjíme, povídáme s Molys, s Abym a dalšími o vážných i méně vážných věcech. Zvedáme se o čtvrt na dvě a ve složení já, Majkl, Molys a Ivet vyrážíme na tažení brněnskými ulicemi zhruba ku domovu. Na zastávce, kde jsme se původně měli rozdělit, zjíšťujeme, že logické myšlení ten večer selhává po mém zapomenutí lístků podruhé. Přehodili jsme jakýmsi záhadným způsobem si v hlavě směry a odjezdy nočních autobusů. Totálně láhlý po koncertě nevěřícně kroutím hlavou, že nikomu to nepřišlo divné. Molys v rychlosti nasedá na bus, jež jí doveze až domů, a protože Majkl s Ivet v podstatě potřebují jet tím stejným, ale Majkl má u mě doma věci a Ivet jede vlak až za hodinu a půl, vydáváme se pěšky k nám domů. Tam v největší tichosti zalézáme do kuchyně, uvaříme si kafíčko a povídáme. Je to povídání víceméně láhelaté, takové rekapitulační za uplynulým rokem. Po půl hodině se zvedáme, aniž by kdokoli z naší rodiny tušil, že jsme měli v noci návštěvu. Já jdu vyvenčit Hobbyho a Majkl s Ivet nasedají na bus.

Krásná koncertní tečka za uplynulým rokem, které jsem se mohl účastnit. Jdu spát jednoduše šťastný...