Pohádka 5.díl - Intimní zápisky Banditky - Banditka a dělo

Milý deníčku,

promiň mi, že jsem tě už dlouho neotevřela, ale až uvidíš, co jsem prožila, jistojistě mi odpustíš. Poslední dobou toho na mě bylo moc. Všechen ten shon okolo desky, sem - tam nějaké vystoupení, potřebovala jsem prostě vypnout. Řekla jsem si, že nejlepší bude, když si pojedu někam vyčistit hlavu a provětrat tepláky.

Domluvila jsem se s Pikolou a za hranice všedních dnů jsme vyrazili i s jeho ženou Ívií a dcerou Málií. Chtěli jsme strávit pár dní daleko od všedních starostí a ještě dál od všech známých obličejů. Ty víš deníčku, že je mám všechny ráda, i když většinu ani neznám jménem, ale někdy prostě nezaškodí, když je nevidím hehehe. Potřebuji pár dní nechat myšlenky jen tak plynout. Ony se samy z čista - jasna utřídí a já pak jen koukám, že jsem na spoustu věcí nepřišla dřív. Nebudu tě však unavovat svými rozbory a půjdu rovnou k věci.

Jeli jsme samozřejmě Pikolovým autem. Do mé krabičky od zápalek bychom se nevešli, a taky Ívie z mé dravé jízdy pokaždé začne koktat a neví kdy přestat. To víš, že mi to bylo líto, tak jsem aspoň autíčko přikryla na balkoně dekou, aby mělo trochu pohodlí. Jak jistě víš deníčku, když se někam jede s Planičkou, dopadá to díky jejím nápadům všelijak. Tentokrát jsem ovšem očekávala klidnou cestu a všechno taky proběhlo hladce. Tedy nepočítám-li pár menších zádrhelů - na benzínové pumpě Pikola omylem zařadil zpátečku a srazil rodinu sádrových trpaslíků dělajících si piknik na malé zahrádce, taťulda se nám zašprajcnul pod autem a projel s námi téměř celé Německo. Když jsme ho vytáhli, Málie plakala a plakala a Pikolovi nezbylo nic jiného, než koupit krabici a taťuldu poslat expres balíkem zpět k rodince. Cestou po dálnici nás s velkým rámusem předjela Kobra 11 a snažila se nás zastavit. Ívie leknutím přišla o hlas. Nemohu tvrdit, že to byla lepší varianta než to její koktání, ale !
vzhledem k tomu, že ona jediná vládne německým jazykem, cítila jsem zradu. Ovšem, když němčouři viděli naše vyděšené pohledy, mávli jen rukou a nechali nás pokračovat v jízdě. Brácha tedy pořád tvrdí, že je vyděsila Ívie svým sýpavým hlasem - nehlasem a mácháním chapadel, a když si zpětně vybavím její vykulené oči, přikláním se k jeho názoru. Pomalu jsem se začínala bát, že tato cesta nebude tak klidná, jak jsem si představovala. Naštěstí jsme si již všechnu smůlu vybrali a zbytek cesty proběhl v pohodě.

Hotel byl útulný, jídlo lahodné, město nádherné a lidé milí a přívětiví. Prošmejdili jsme co se dalo, užívali si naprostou anonymitu a rodinnou pohodu.

Na jednom výletě jsme objevili něco neskutečného!! Před námi se najednou zjevilo obrovské starodávné dělo. S úctou jsem se před ním sklonila a zvědavě koukala do hlavně. Nemůžu tvrdit, že by mě při tom pohledu napadlo něco inteligentního. Ve skutečnosti jsem chvíli přemýšlela, jestli bych se do té hlavně vešla. Kdyby se mnou byla Planička, určitě by to chtěla vyzkoušet a umím si i představit, jak se souká dovnitř. Možná, kdybych si k obědu nedala ty dvě špagety, mohla bych uvažovat, že bych.......?!? Ale ne, nechtěla jsem si zašpinit své tepláčky. No, a tak mě Pikola u toho krasavce alespoň vyfotil se šibalským úsměvem a je jen na fantazii všech, co si pod ním budou představovat.

Cestou zpět nás potkalo deníčku pár dalších nepříjemností (průjem, pláč, pohroma, poklice, pes, píchlá pneumatika, penzista, poušť, pískle.....), ale to už není vůbec podstatné.

Dovolená se nám vydařila, a když jsme téměř v noci přijeli domů, vzala jsem své autíčko ještě na projížďku po dětském hřišti. Usínali jsme oba příjemně unavení a nevím kdo z nás dvou víc vrněl blahem.

autor: ivi, správná diagnóza: prcek ;)

P.S.: Kdo neví o co go, vše o dělu je na ofiko stránkách AL - mms ;)