1 3 2
Aneta Langerová > Novinky > Aneta pro Instinkt: S dětmi mě to baví - kopie

Aneta pro Instinkt: S dětmi mě to baví - kopie

3.6.2013

Coby šestinásobná teta Aneta Langerová přemýšlí o tom, že jednou založí rodinu.

Lesbám to však dnešní zákony vlastně neumožňují. „Nepřijde mi to fér. Věřím, že se to změní," říká šestadvacetiletá zpěvačka.

 

 instinkt.jpg

 

Kromě toho, že připravujete svoji čtvrtou desku, točíte svůj první film 8 hlav šílenství, který by měl mít premiéru příští rok. Jak vám to jde před kamerou?

Nejsem herečka. Přicházím na to po svém a hodně mi pomáhá režisérka Marta Nováková. Jediné, co mi zbývá, je vžít se do toho a být autentická. A jelikož hraju ruskou básnířku Annu Barkovou, která přežila tři ruské lágry, je to psychicky docela náročné.

 

Režisérka Marta Nováková o vás prý měla několikrát strach, že jste se do té role vžila až moc...

V těch prvních dnech jsem tomu trochu propadla. Týden jsem žila v myšlenkách jako Anna Barková dokonce i mimo kameru. Dělalo mi problém nechat Annu Annou a být zase Anetou.

 

Až tak?

Ty lágry jsou pro mě zajímavé téma i kvůli tomu, že ženy a muži v nich byli oddělení, nemohli k sobě. Takže se neustále párovali muži s muži a ženy s ženami. Říká se, že kdo se v lágru nezamiloval nebo nespároval, tak nepřežil.

  

Ve dvou se to táhlo líp...

Mohli si pomáhat, ať už byli zamilovaní, či nikoli. Nějaký sex Annu ale moc nezajímal, pro ni byla mnohem důležitější ta citová blízkost. V jejím příběhu je samota, uzavřenost vůči světu, izolace, rezignace, ale i láska a přátelství. V tom všem je mi Anna blízká. Pro mě je přátelství důležitou součástí života. Čím jsem starší, tím si ho vážím víc a víc.

 

Když jsem s vámi dělal před osmi lety rozhovor, probírali jsme váš ideál mužské krásy. Říkala jste: „Vysoký, černovlasý a trochu ztřeštěný."

To je vtipný.

  

A jaký je ten dívčí?

Ježíšmarja! Nevnímám to podle vizáže, ani o tom vlastně nepřemýšlím.

  

Musí být ztřeštěná?

Jsem šťastná s někým, kdo má svůj vlastní názor, kdo je v něčem vyzrálejší než já. A je mi motivací a já jsem zase motivací pro něj v něčem jiném. Po vítězství v SuperStar jsem už samozřejmě věděla, jak to se mnou je. Přemýšlela jsem nad tím, zda jsem schopná obětovat přirozený cit k ženě a žít s mužem. Nějaký čas jsem tak i žila, ale stále mi něco chybělo. Spojení muže a ženy je přirozené, ale mně přijde přirozené i to, že cítíte lásku ke konkrétnímu člověku, ať je to muž, či žena.

  

A teď už to takhle neřešíte?

Nejsem v žádném případě odpůrkyní mužů. Mít vedle sebe muže je pro mě jako pro ženu taky příjemné. Cítím však úplně jinou lásku než k ženě. I teď se mi občas honí hlavou, jestli by nebylo jednodušší mít klasickou rodinu. Ale mně je takhle líp. Cítím, že jsem to víc já. Setkala jsem se s různými názory, jak ženy ke svému životu zkrátka muže potřebují. Neříkám, že je nepotřebuju, potřebuju je, ale v jiném vztahu. Jako kamarády.

  

Loni jste pro časopis Týden napsala seznam největších přání. A nejvýš bylo založit rodinu. Pořád to trvá?

Čím jsem starší, tím na to myslím častěji, i když cítím, že mám ještě pořád dost času. Myslím, že žena bezpečně pozná ten okamžik, kdy dítě chce.

  

Jenže zákony v Česku homosexuálům mít děti vlastně neumožňují. Co s tím? Emigrovat, zvolit cestu na hraně zákona nebo bojovat za to, aby se to změnilo?

Snad se to změní. Svobodné ženy můžou mít rodinu a podstoupit umělé oplodnění, ale když se zaregistrují, už jim to stát nedovoluje. Mně to přijde nefér, protože ti dva jsou vlastně potrestáni za to, že vytvořili pár a slíbili si i tím věrnost.

 

Teď míří do parlamentu návrh novely, která by měla umožnit registrovaným partnerům stejného pohlaví osvojit si dítě.

To je dobře.

  

Nenapadlo vás to, že byste se v tom boji za práva menšin nějak angažovala?

Napadlo mě to mnohokrát. A několikrát jsem různé věci už podpořila, ale nemám na všechno kapacitu. To téma je velmi těžké, je potřeba zvolit správnou cestu, aby se z podpory nestala antikampaň, a to se bohužel někdy děje.

 

Oslovily vás lesby, abyste se víc angažovala?

Občas mě o to někdo požádá. Vždy se k tomu nějak vyjádřím. Ale že bych bojovala víc, aktivněji se zapojila, k tomu jsem ještě nedošla. Asi před čtyřmi roky jsem byla na Pride (pochod za podporu homosexuálů - pozn. aut.) v Bratislavě. Přišlo mi, že to je důležité, protože na Slovensku to mají menšiny mnohem těžší než u nás, pořád tam nepřijali zákon o registrovaném partnerství. Mluvilo se o právech člověka a způsob, jakým byla pride udělaná,  byl naprosto normální, ale některé způsoby mi zkrátka nejsou příjemné.

 

Proč?

Nemůžu si třeba stoupnout za alegorický vůz, kde tančí polonazí chlapi převlečení za ženy, to je pro mě až moc velký exhibicionismus. Ať si každý dělá, co chce, ale nemůžu se toho účastnit, protože mi je v tu chvíli stydno. Navíc se pak nemůžeme divit, že se na nás část společnosti dívá pořád skrz prsty, jako že jsme divný. Přitom většina homosexuálů nijak nevybočuje - jsou to normální kluci a holky, žádné zženštilé osoby a mužatky. Když někdo mluví o právech, tak ano, ale když ze sebe někdo dělá maškaru, to neberu. Nemám ani pocit, že máme mít nějaké speciální party. Já na to nejsem. Půjdu ráda do jakéhokoli baru. Chci tam být za sebe, ne za homosexuální menšinu.

  

Nikdy jste nebyla v baru pro lesby?

Jednou v životě jsem byla v gay baru, a to omylem (směje se). Bary si vybírám podle dobré muziky nebo podle toho, kde se příjemně sedí, ne podle toho, jak orientovaní lidé tam chodí.

 

A jak si hledáte partnerku?

U mě vždycky vznikl ten vztah přirozeně. Potkaly jsme se, normálně jsme spolu komunikovaly a po čase jsme zjistily, že jsme si citově blízké.

 

Je pro vás složitější najít si partnerku, když jste známá?

Myslím, že to je spíš lehčí. Každý o mně ví, že mám blízko k ženám, takže nemusím nic říkat.

 

K homosexuální orientaci jste se přihlásila před třemi roky v rozhovoru pro deník Právo. Jak dlouho jste se k tomu odhodlávala?

Tehdy jsem už nějakou dobu neměla problém říct, že to tak je. Rodina a přátelé to samozřejmě věděli už dlouho. Ale říct to oficiálně? Z bulváru na mě tlačili, ať už se konečně přiznám. Říkala jsem si: „Jak přiznat? Vždyť jsem nic neukradla." Přišlo mi hloupé vydat tiskovou zprávu, že žiju s ženou. Nebo udělat koncert na podporu homosexuálů? Nebo si to napsat na čelo, aby mi dali už konečně všichni pokoj?

 

Proč jste to neřekla v některém dřívějším rozhovoru, když se vás na to novináři ptali?

Bylo mi nepříjemné, jak to ze mě tahali. Nejsem zvyklá s někým na potkání rozebírat osobní věci. Až se mě pan Špulák z Práva úplně přirozeně zeptal: „Je vám s Ivou dobře?" A já odpověděla: „No je!" A tím to bylo jasný, ukončený, naprosto přirozeně to vyplynulo. Za tu otázku jsem tomu redaktorovi vděčná. Protože my jsme se do toho s Ivou (tehdejší partnerkou Ivou Milerovou, ředitelkou hudebního vydavatelství - poz. aut.) tenkrát tak zamotaly, že jsme ani nemohly chodit ven. A poté, co vyšel ten rozhovor, se to změnilo, už jsme se nemusely skrývat.

 

Pochválil vás někdo, že jste mu tou upřímností pomohla ke coming outu?

Ano přišlo celkem dost dopisů, že jsem tím lidem dodala odvahu. Měla jsem na to hezký ohlas i na koncertech. Chodily za mnou páry holek, některé už takové maminy, že je strašně dobře, že jsem to řekla, protože se mi uleví, že budu šťastná, že na mě nebude takový tlak. I muži za mnou chodili, že tomu teda jako moc nerozumějí, ale že je jim sympatické, že jsem to řekla a že mi dál fandí.

 

Ulevilo se vám po těch reakcích?

Určitě. Odmalička jsem znala ten strach, že to nebude pochopeno. A byl celkem zbytečný.

 

Jste teď šťastná s Olgou Špátovou, s níž jste se seznámila při natáčení jejího dokumentu Největší přání? 

To by se vám líbilo (směje se). Teď není „Špulák období". To si s prominutím nechám pro sebe.

 

(Celý článek si přečtete v tištěné verzi Instinktu.)


 

Zdroj: Instinkt