1 3 2
Aneta Langerová > Novinky > Aneta: Užívám si svoji proměnu - kopie

Aneta: Užívám si svoji proměnu - kopie

3.6.2013

Aneta Langerová je velmi inteligentní, citlivá a vnímavá slečna.

Vlastně dnes už spíš elegantní dáma, která si užívá své pracně získané sebevědomí. Navzdory zasloužené popularitě zůstává skromná a dál tvrdě dře. Na nové desce, pro ni netypickém muzikálu, filmové roli i na vlastním vzhledu. Z bývalé super star se zkrátka pomalu, ale jistě stává femme fatale... S Anetou Langerovou jsme se potkali, když minulý týden slavnostně startovala druhé turné své pojízdné Kavárny Potmě, která pomáhá zrakově postiženým lidem. Právě se vrátila z dovolené na Šumavě, takže byla krásná, odpočatá a ochotná povídat nám nejen o spoustě práce, která ji teď čeká, ale třeba také o tom, jak se teď cítí, nebo o tom, co bychom mohli nevidomým lidem závidět... A prozradila nám dokonce i to, co se naučila od Marty Kubišové.

 

zena02.jpg zena03.jpg

 

Nadaci Světluška pomáháte už osm let, setkala jste se s nevidomými lidmi už někdy předtím?

Bohužel ne a o dost jsem přicházela, protože jsou to velmi bohatí lidé, kteří jsou si neustále velmi blízko vlastně právě díky tmě, která je obklopuje. Jejich komunikace a dialog je strašně zajímavá, někdy dokonce natolik, že si říkám, zda se slovo handicap používá správně, jestli náhodou nejsme handicapovaní my, vidící lidé.

 

Jak se člověk cítí v kavárně, v níž je naprostá tma? Na co se mám připravit, když tam půjdu poprvé?

Musíte především zachovat vnitřní klid, ovládnout rozjaření nebo úděs, a nechat se vést nevidomými kavárníky, kteří vás zavedou na místo a všechno vysvětlí. Bez jejich pomoci byste se po kavárně pohybovat vůbec neměli. Jedině tak si pobyt tady můžete opravdu užít. Důležité je ještě to, abyste vy i vaše okolí byli potichu, hluk v té tmě působí velmi rušivě a chaoticky. Připravte se také na to, že tuhle tmu vůbec neznáte. Je jedinečná a úplná. Raději se nespoléhejte na to, že uvidíte alespoň obrysy.

 

Dnes už určitě víte, jak nevidomé oslovit, když jim chci například pomoci na ulici?

Důležité je je nevyděsit. Jen lehce jim naznačit svou přítomnost, nemluvit na ně přes rameno, ale zpříma, některým je nepříjemný dotyk cizích lidí, takže je lepší na ně promluvit, ale nekřičet. A dodržovat i nějakou osobní zónu, což bychom ostatně měli dělat i mezi vidomými. Není to nic neobvyklého, spíš je třeba dodat nevidomému jistotu, že se o nás může opřít, že mu chceme pomoct.

 

Chytli vás tito lidé natolik, že se s nimi setkáváte i ve svém volném čase?

Rozhodně. Například kavárnice Kateřina pořádá se svým přítelem dětský tábor. Já jsem tam za ní jela, chtěla jsem se odreagovat, udělat si výlet. Spali jsme v týpí a s úžasem sledovali, jak ona i bez očí všechno dokonale zvládá, stará se o děti... 

 

Děláte teď na spoustě projektů, máte vůbec nějaký volný čas sama pro sebe?

Já volný čas spojuju s prací. Teď jsem byla nějakou dobu mimo Prahu, byla jsem na Šumavě, hluboko v lesích, na samotě. Zároveň jsem tam ale i pracovala, a přesto to byl pro mě dokonalý odpočinek. Hudba přece jen není nic fyzicky náročného. 

 

Máte štěstí, že je vaše práce zároveň i koníčkem. Máte ale i nějaké další, nehudební záliby?

Já se slova koníček trochu bojím, ale když mám čas, asi nejčastěji se věnuju mým synovcům a neteři, což zní trochu jako z televizních vědomostních soutěží, ale rodina je pro mě fakt to hlavní. A když přece jen zbyde nějaký čas, ráda vyjedu někam na hory.

 

Hodně mluvíte o přírodě, netoužíte po tom odstěhovat se z města?

Rozhodně ano. Ještě pár let si užiju Prahy a lidí tady, a pak už chci žít na té horské chalupě, kam oni budou jezdit za mnou.

 

Máte před sebou ještě několik natáčecích dní nového filmu o ruské básnířce, jejíž kariéru zastaví gulagy. Jaké to pro vás je, být najednou herečkou?

Je to zajímavé především proto, že jde o zajímavý příběh. Ale přiznám se, že vžívat se do pocitů lidí, kteří žili v době ládrů a podobně není úplně příjemné. Nejsem tak dobrý herec na to, abych do toho mohla snadno vstoupit a zase vystoupit. Takže já vlastně nehraju, musím se do té postavy vžít.

 

Je to psychicky náročné?

Rozhodně. Když je třeba pět natáčecích dní v kuse, člověk se do toho vžije tak moc, že vlastně neví, kdo on sám je. Ale postupně se s tím vypořádávám a rozhodně si nestěžuju. Jsem hrozně ráda, že to zažívám.

 

Co váš nový muzikál? To je pro vás hodně neovyklý žánr.

To určitě je, ale Marta Kubišová mě požádala, abych v něm ztvárnila její mladší já, což je nabídka, která se neodmítá. Pozorovat ji při práci a vůbec být s ní jako s člověkem, je pro mě velmi důležité, protože ji mám odmalička ráda.

 

Co jste se od ní naučila?

Třeba s ničím se moc nepiplat, pořád nad vším nepřemýšlet, nedumat, jestli to dělám dobře, nebo bych to měla udělat jinak... Marta prostě přijde, udělá to, je to dobrý a zase jde.

 

Často říkáte, že vaše hudba odráží váš život. Jaké tedy bude vaše nové album? Jaká jste teď vy?

Jak to říct... Už nejsem ani ta, která se tak strašně stydí, a tak strašně touží po tom velkém koncertě, ale že už jsem také objevila různé komorní formy, jak se vyjadřovat, a vůbec se vyžívám v měnění svého výrazu, takže doufám, že ta deska bude mnohem dospělejší než ty předtím. Ráda bych tam také měla například elektronické bicí, což mi spolu s akustickou kytarou připadá jako dokonalá kombinace, která dává skvělý prostor hlasů, slovům i příběhu, který musí každá písnička mít.

 


Zdroj: Žena.cz